Nosody a isopatie

Zásadním mezníkem homeopatie byla publikace Hahnemannovi knihy Chronické nemoci (1828), v níž představil svou teorii mismat. Následně začala být miasmata vyžívána k přípravě dynamizovaných homeopatických léků.  Jedny z prvních experimentů s miasmaty prováděl německý lékař Constantine Hering (1800-1880), který se zabýval studiem "hydrofobního viru", "viru varioly" a "psorického viru". A právě Psorinum, vytvořené z tkáňových moků ze svrabových lézí, je prvním lékem, který Herring označil za "nosodu[1]", tedy dynamizovaný lék připravený z patologické tkáně nebo produktu nemoci. Constantine Hering byl přesvědčený, že každá nemoc v sobě nese vlastní lék i profylaxi a v souladu s  touto hypotézou rozšířil homeopatickou Materiu Mediku o 7 kategorií. Krom zmíněných nosod, tedy léků z miasmat, zavedl i tzv. auto-nosody[2], jež definuje jako "dynamizovaná miasmata a patologické sekrety odebrané přímo z pacientova těla" a zvláštní kategorii, která se dnes opět dostává do popředí vědeckého zájmu, a to homeopatickou profylaxi pomocí nosod, tedy využití dynamizovaných miasmatických produktů (nosod) za účelem prevence infekčních nemocí. 

Termín isopatie či isoterapie patrně poprvé použil veterinární lékař, profesor Univerzity v Lipsku, Wilhelm Lux (1773 - 1849), a to někdy mezi léty 1831-1833. Poté, co začal pomocí homeopatie léčit svá zvířata, nabil přesvědčení, že každá nakažlivá nemoc v sobě nese prostředky, kterými lze tuto nemoc vyléčit. Vypozoroval, že ředění a dynamizace nakažlivého produktu (bakterie, viru, infikovaného sekretu či organického materiálu), může z tohoto produktu učinit prostředek, který onu nemoc vyléčí. Ze zákona "Similia similibus curentur" se tak stalo "Aequalia aequalius curentur" neboli "stejné léčí stejné". V roce 1831 byl Lux požádán Valerianem Zibrikem o homeopatický lék proti psince a sněti. Vzhledem k absenci takovéhoto homeopatického léku dle principu "simillima" se Lux rozhodl vyrobit lék z nosního sekretu zvířete postiženého psinkou (v potenci 30 C) a z krve zvířete postiženého snětí slezinnou (v potenci 30 C) a podat je nemocným zvířatům. Výsledky své práce vypublikoval Lux v roce 1833 ve studii nazvané "Isopathik der Contagionen", ve které tvrdil, že všechny nakažlivé nemoci v sobě nesou patologický fenomén a jejich produkty pak vlastní prostředky k léčbě.

S termínem isopatie se můžeme setkat již v pozdějších vydáních Hahnemannova Organonu, i když Hahnemann velmi důrazně upozorňoval na fakt, že isopatický lék je dynamizován a tedy se nejedná o lék identický, jako je původní látka, ale lék obdobný : "Je zde snaha vytvořit třetí způsob léčby - izopatií, jak je tato metoda nazývána. Konkrétně spočívá v léčbě existující nemoci stejným miasmatem. Ale i kdybychom se o to chtěli pokusit, dosáhla by izopatie vyléčení pouze simillimem postaveným proti simillimu, protože by při této metodě bylo miasma podáváno nemocnému pouze ve vysoké potenci a tudíž ve změněné podobě. Tato snaha léčit naprosto stejnou potencí nemoci (per idem) však je v rozporu s veškerým lidským rozumem a tudíž i veškerou zkušeností."  (Organon, paragraf 56).  

Již od počátků isopatie využívala tato metoda několik aplikačních technik. Luxova isopatická metoda spočívala v předpisu léku na základě kauzální patologie. Lux odebíral patologické sekrety od několika zvířat, postižených nakažlivým onemocněním. Po zředění a dynamizaci podával takto získaný lék jiným zvířatům se stejnou nemocí.

Další metodou isopatie je tzv. autoisopatie, jejímž průkopníkem[3] byl otec Denys Colles, lékař a dominikán, velmi dobře obeznámený s prácí svého současníka Pasteura. Poté, co se při své misii v Mezopotánii ocitl uprostřed epidemie bez léků, začal podávat svým pacientům dynamizované ředění jejich vlastních patologických sekretů či exkretů. Dosáhl velmi dobrých výsledků a svou práci uveřejnil v knize nazvané "Isopathie, Méthode Pasteur par Voie Interne".

Současná terminologie:

Isopatie využívá dynamizovaného léku, který je připravený z látky, která nemoc způsobila. Pojem isopatie je odvozen z řeckého "iso" (stejný).

Nosody jsou dynamizované homeopatické léky připravené z organických látek pocházejících z inaktivovaných produktů nemoci, kultur mikroorganismů (tj. bakterie, plísně, viry) nebo parasitů, infikovaný nebo patologicky změněný materiál nebo produkt rozkladu lidí nebo zvířat, u něhož je zaručena bezpečnost homeopatickým způsobem přípravy.

Nosody jsou dále klasifikovány na základě zdroje a příjemce:

• Isonosody jsou dynamizované léky vyrobené z patologické tkáně nebo produktů nemoci stejné skupiny pacientů.
• Autonosody jsou dynamizované léky vyrobené z patologických tkání nebo produktů nemoci téhož pacienta.

Použitá literatura:

Hahnemann, S. Chronische Krankheiten. Dresden, 1928.

Hahnemann, S. Organon léčebného umění.

Dudgeon, R. E. Lectures on the Theory and Practice of Homoeopathy, Lecture VI, Isopathy. Henry Turner Publishers, 1853: 141-175.

Lux, W. Isopathie der Contagionen. Liepzig, Ed Kollmann, 1833.

Hahnemann, S. Organon léčebného umění. Praha, Alternativa, 1996.

Collet, D. Isopathie, methode Pasteur par voie interne. Paris, Bailliere, 1898.

Nosódy-isoterapeutika-bioterapeutika. vilcakul.extra.hu [online]. © 2006 - 2015 vilcakul. Poslední změna 15.07. 2007 - 19:39:00. [Cit. 13.7.2015]. Dostupné z: https://vilcakul.extra.hu/modules.php?name=News&file=article&sid=90